Holdování v Namuru v 18. století
Pamětní ražby Karel VI.– František II.
Namur (valonsky Nameûr, nizozemsky Namen) je frankofonní město v Belgii, hlavní město Valonska a správní centrum provincie Namur. Dnes je třetím největším městem ve Valonsku. V Namuru sídlí Valonský parlament a Valonská vláda. Namur leží 50 km jihovýchodně od Bruselu a 40 km od Charleroi. Je bránou belgických Arden. Leží v ústí řek Sambry (francouzsky Sambre, valonsky Sambe) a Mázy (francouzsky Meuse, nizozemsky Maas, valonsky Moûse). Po dobu celé své historie sehrával strategicky významnou roli. Odolával četným obléháním včetně útoků Julia Césara v římské době až po okupaci v období druhé sv. války. Vysoko nad městem se tyčí vojenský symbol – citadela.
Namur ale existoval jako důležitá osada na křižovatce obchodních cest již v dobách Keltů. Význam Namuru vzrostl v ranném středověku, když Merovejci vybudovali hrad na skalnatém výběžku nad městem a nad soutokem řek Mázy a Sambry. V 10. století se stal Namur samostatným hrabstvím. Město se rozvíjelo nerovnoměrně, neboť namurská hrabata mohla stavět pouze na severním břehu řeky Mázy, zatímco jižní břeh, který patřil biskupství Lutych (francouzsky Liège, nizozemsky Luik) se vyvíjel pomaleji a vzniklo na něm město Jambes (dnes předměstí Namuru).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (29) Známky mlýnů
Mletí obilí doprovází lidstvo po několik tisíciletí.
Od drcení obilí na plochém kameni malým ručním kamenným drtidlem v neolitu vývoj dospěl k současným moderním plně mechanizovaným a automatizovaným mlýnům.
Ačkoliv má mlynárenství v Čechách dlouhou a starou tradici1, nejsou u nás zatím doloženy historické mlýnské známky, jaké jsou známé kupříkladu z Německa2 či Slezska3. Kovové známky, které se u nás v některých mlýnech užívaly, nemají zpravidla spojitost se samotnou mlýnskou výrobou. Dokládají však jiné podnikatelské aktivity a zemědělskou výrobu některých mlýnů. Jedním z hledisek při členění mlýnů jsou zdroje hnací energie. Nejstarším byl mlýn tažný, jehož pohonem byla síla zvířat, později se využívala energie větru a vody, od minulého století přišly na řadu pára a spalovací či elektrické motory. V českých zemích převládaly vodní mlýny, které se zejména v XIX. století rozšířily do značného množství. Ottův slovník naučný4 uvádí koncem roku 1890 v Čechách 6882 mlýnů, 2503 na Moravě a 650 ve Slezsku. K tomu ještě 573 mlýnů provozovaných „po továrensku“, celkem tedy 10 608 mlýnů. Mlýny byly tehdy na každém vodním toku, počínaje lučními potůčky. Řada jich zanikla, když se na přelomu století začala vozit laciná mouka z Uher umletá v parních velkomlýnech. Na snižování počtu malých vodních mlýnů, často odkázaných na rozmary počasí, měla dopad i domácí konkurence. S mlýny s válcovými stolicemi (americký mlýn, válcový mlýn, automatický mlýn, strojní mlýn, umělý či umělecký mlýn, jak se nazývaly) se nemohly měřit. Přesto je ještě v období první Československé republiky uváděn5 poměrně velký počet mlýnů, v sezóně 1923/1924 bylo v činnosti 10 221, v letech 1933/1934 pak 9220 mlýnů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
