K jubileu.

Slovenská koruna Stručná historie jedné měny
Připomínáme-li si 20 let od vzniku české měny, nelze nevzpomenout také její stejně starou sestru – slovenskou korunu. Ta stejně jako česká měna vznikla k 1. lednu 1993 jako nástupce československé koruny na území nově vzniklé SR.

Připomínáme-li si 20 let od vzniku české měny, nelze nevzpomenout také její stejně starou sestru – slovenskou korunu. Ta stejně jako česká měna vznikla k 1. lednu 1993 jako nástupce československé koruny na území nově vzniklé Slovenské republiky. Okolnostmi, které předcházely vzniku dvou samostatných měn, jsme se krátce zabývali v předchozím článku, proto si blíže přibližme jen události po roce 1992, tedy roku, kdy se politické reprezentace obou nástupnických zemí rozhodly ukončit soužití ve společném státě.

O zavedení slovenské měny se poprvé začalo diskutovat po přijetí Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky ze 17. července 1992. V té se Slovenská národní rada de facto vyslovila pro osamostatnění Slovenska od zbytku republiky a vzniku vlastního suverénního státu. Je však nutno připomenout, že se v žádném případě nejednalo o blesk z čistého nebe, nýbrž o vyústění téměř dvouletého sporu o podobě federace1. Jejím přijetím však nastal už jen nezvratný proces vedoucí k rozpadu Československa. Václav Havel v reakci na toto usnesení ještě téhož dne oznámil odstoupení z funkce prezidenta a mezi politickými reprezentacemi začala jednání o rozdělení federace. Ústavní zákon o zániku Československa nakonec Federální shromáždění 25. listopadu schválilo a definitivně tak sečetlo dny společného státu Čechů a Slováků.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.

František II./I. Císař ve stínu Napoleona
„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ vtipkoval Karel Havlíček Borovský na účet císaře Františka II. Trochu neprávem.

Pro vlastenectví Čechů sice císař neměl pochopení, ale během napoleonských válek měl těžší starosti. A blaho císařství pro něj bylo prvořadé. Jaký byl muž, který bezmezně věřil v Metternicha a milovanou dceru vydal svému největšímu nepříteli?

Málokterý panovník v našich dějinách přebíral vládu za tak vypjatých okolností jako František II. A o dramatické situace nebyla nouze po celou dobu jeho dlouhé, třiačtyřicetileté vlády.

Když se František II. roku 1768 narodil, o tom, že se jednou stane císařem, nebylo rozhodnuto. Jeho babičkou sice byla Marie Terezie, avšak jeho otec Leopold II. byl až jejím třetím synem (resp. druhým nejstarším, který se dožil dospělého věku), takže vláda připadla Leopoldovu staršímu bratrovi Josefu II. Ten však neměl mužské potomky, a tudíž žádného dědice trůnu. Teprve tehdy se císař začal rozhlížet po nástupci u dětí svého bratra Leopolda, který vládl v Toskánsku. Oblíbil si především svého nadaného synovce Františka. Prosadil si, aby se chlapec přestěhoval z rodné Florencie do Vídně a císař tak mohl na jeho výchovu osobně dohlížet.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU