Kalendárium 2017 stříbro.

Michal Vitanovský čerpá inspiraci z historie
Michal Vitanovský patří k nejvýznamnějším a zároveň k nejvytíženějším autorům českých pamětních medailí a mincí.

Michal Vitanovský patří k nejvýznamnějším a zároveň k nejvytíženějším autorům českých pamětních medailí a mincí. Jenom ražených realizací má na svém kontě více než sto. Spolu se sedmi stovkami litých artefaktů tak vytvořil dílo obdivuhodného rozsahu. Od devadesátých let se zabývá také tvorbou insignií. Je autorem nejvyššího českého státního vyznamenání Řádu bílého lva. Až do roku 2004 pravidelně vystavoval na přehlídkách mezinárodní federace medailérů (FIDEM). Michal Vitanovský je nejen významný sochař a medailér, ale také autor odborných textů, polemik a esejí. Založil občasník AUM (časopis Asociace umělců medailérů), který několik let ve vlastní režii vydával a do něhož přispíval vtipnými postřehy.

Jste autorem nejvýznamnějšího českého státního vyznamenání, Řádu bílého lva. Předpokládám, že při jeho návrhu jste byl svázán přísnými parametry, do nichž jste se musel vejít…

Je to tak. Jedná se o poměrně konzervativní disciplínu. Když dostanu například zadání na medaili k výročí pana toho a toho, řeknou, že na jedné straně má být portrét, ale revers většinou zůstává plně na autorovi. U řádů je naproti tomu přesně definováno, co bude obsahovat, což trochu svobodnějšího ducha děsně dráždí. Třeba takový Jirka Harcuba se nerad nechává svazovat, a když jsme absolvovali soutěž, tak mu vadilo, že jsou ty věci rozepsané přesně na milimetry.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2011

Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.

Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.

Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU

Kalendárium 2017 stříbro

NEAKTIVNÍ COOKIES